16.-17.4.2005, Bér
Pořadatel: Postás-Matáv Sport Egyesület tájfutó
Mapy: Nagy-Hegy (1:15000), Virágos-puszta (1:10000), E 5m
Tento víkend byl opět nabitý orientačními akcemi. Nejen, že mi skoro za barákem rychnováci pořádali východočeský pohár, tuto sobotu se konalo i jedno ze dvou mistrovství republiky, kam se díky svěmu ranku mám možnost podívat, tedy MČR dlouhá trať. Nikdo z oddílu ale neprojevil to správné sportovní odhodlání navštívit tuto jistě prestižní akci se mnou, no samotnému se mi tam nechtělo, navíc terény u Brna se mi zdály poměrně kopcovité, průběžné, dle některých článků na BENu i oběhané, tudíž co bych tam dělal. Využil jsem tedy možnosti podpořit výpravu TKE svými výkony na Velké ceně Budapešti.
Sobotní ráno bylo poměrně drsné. Prezentace do 11 vyžadovala vstávat ještě před půl šestou (v tolik se nebudím ani do práce...), no ale pak už bylo všechno jen lepší. Ráno a i celý den byl jak vymalovaný, slunce svítilo a nechutně hřálo už když autobus přejížděl maďarskou hranici. O hoďku později už nás vítal konec světa v podobě jakéhosi ranče, proti němuž je Svatá Kateřina výčtem chovaného zvěřince sice podobný, ale jen slabý odvar. Děcka z toho měli vánoce, že viděli živé pštrosy, velbloudy, pávy, nějaká chlupatá prasata a jiný další dobytek. Louka za rančem pak poskytla skvělé zázemí pro necelou tisícovku závodníků, spousta stánků s občerstvením a O-vybavením, klasika.
No a teď to hlavní - terén. Mapě velmi sluší název Nagy-hegy, tedy Velká hora. Myslím, že i v tom Brně měli kopců méně. O tom hovoří i parametry mojí tratě první den, tedy 12.1 km a 580 převýšení... a vůbec, koukněte se na ukázku. Já šel poměrně pozdě (124), tou dobou už se první závodníci začínali vracet. S tvářemi zkřivenými nadlidskými výkony mi sdělovali, že prý je to kopcovaté, fyzicky náročné, trnité, no protě prý maďarské. Záhy po té jsem se i já vydal do lesa. První, co mě napadlo, bylo, že konečně můžu zúročit tréninky v roští na jižní straně Chlumu. Skutečně, ač mám velmi rád hustníky, na této mapě jsem se jim vyhýbal, jak jen to šlo, protože to píchalo. Dalším specifikem terénu byla jeho jednoduchost, nebo možná spíš detailuprostost. Ano, byla tam místa, kde třeba kameny občas vytvářely větší zhluky, taky pár erozních rýh na jihu mapy vypadalo zajímavě, těm se ale stavitel většinou vyhýbal a vybíral si až extrémně jednoznačná místa, jako třeba obří nos, obří kupa, patník, a podobně. S tímto pak souvisel i celkový dojem z tratí, který díky těmto skutečnostem předkládal zdání, že tratě jsou jednoduché a bez volby postupu (což občas dokazovaly závodníky vyšlapané chodníčky). Ono přece jen když máte běžet půl kiláku po cestě a pak půl kiláku k té velké kupě v dálce, je to trochu nuda. Po doběhu jsem ale toto přehodnotil a myslím, že tratě se na to, co nabízel terén, docela povedly, i když prověřily hlavně fyzičku závodníků. A to se mi potvrdilo na postupech 11 až 16.
Za 11 mě doběhl nějaký soupeř a úplně nechutným způsobem ten kopec, kterým jsem se já sotva škrábal nahoru, vyběhl. Normálně ho vyběhl a zmizel mi v dálce! Jen tak tak jsem zaregistroval na jeho startovním čísle, že jde to, co já. No nic, že nejsem z nejrychlejších vím, tak jsem si klusal dál, když v tom vidím borce, jak stojí na kraji kolečka a zběsile točí volantem. Když mě uviděl, nabral stejný směr jak já a kontrolu našel. Krátký pohled do mapy a už mu nic nebránilo vyběhnout směrem k další kontrole. Já jsem taky narazil, taky juknul do mapy. Trochu mě zarazilo, že soupeř zvolil tak o 40° jiný směr než se zdál správný mě, no ale jeho boj. Doslova jsem mu ušel. Bohužel postup 15-16 byl opět spíš o běhu a tak mi chvíli před 16 můj soupeř už zase dýchal na záda. Pak jsem ho až do cíle už jenom hnal před sebou. No a co si pak o tom mám myslet?! Běžák.
Druhý den to bylo už o trochu lepší. Slunce tolik nepražilo, mapa se zvětšila do desítky a stejné krpály jako včera maskovala pod romantickým názvem Virágos-puszta (něco jako pustina plná kytek). Tratě využily většinou okrajové skalky kopce kousek za shromaždištěm, takže dohledávka už přestala být jako včera jen něčím imaginárním. I tak ale moje kategorie ten kopec lezla třikrát, stavitel vrstevnice neřešil, no aspoň to nebyly vrchařské prémie tak jak včera. Zážitek ze včerejška s běžcem, co mapu bere do lesa asi jen jako povinnou zátěž, se opakoval v obdobném provedení i dnes, což mě přivedlo na myšlenku, že maďaři jsou asi (co se mapy týká) totální looseři, jen mají dost naběháno. Cestou z tělocvičny (kde jsme spali) na shromaždiště byla vyhlášena soutěž o nejrychlejší oddílový doběh. No a když jsem se před sběrkou podíval na hodinky a bylo mi jasné, že dnes těch 5.5km a 230 m bude jen těsně pod padesát a na vítězství to moc nevypadá, tak jsem alespoň dal 200m za 20 sekund a obsadil tak ještě s jedním sprinterem alespoň toto prestižní první oddílové místo.
Závody jinak byly moc fajn, pro mě navíc s nádechem exotiky, když domorodcům nebylo slovo rozumnět. A že vyšlo počasí, společenský večer v pizzerii, no a i pár dalších věcí, byl to pro mě další pěkný, i když náročný víkend.
výsledky nejsou až tak důležité...
(DOB7801)